Zapomenuté transporty do Běloruska

Zapomenuté transporty: Do Běloruska seznamují diváky s neznámou kapitolou dějin holokaustu - transporty Židů z Čech a Moravy do ghetta v Minsku a do vyhlazovacího tábora Malý Trostinec. Ze sedmi tisíc tam deportovaných českých Židů se konce války dočkalo pouhých dvacet dva. Svědci líčí Bělorusko mezi lety 1941 a 1944 jako apokalyptickou krajinu s nocemi ozářenými plameny ze stovek vypalovaných vesnic a půdou prosycenou krví bezpočtu obětí. Válečné Bělorusko bylo zemí, kde rozvaliny zničených měst lemovali oběšenci, kde prašné cesty křižovaly pojízdné plynové komory přezdívané „dušehubky“ a v hlubokých lesích se přemnožili „obrovští vlci, vlci lidojedi“, živící se masem zavražděných z masových hrobů... V místech, kde lidský život měl cenu kulky, měli nejmenší šanci Židé, kteří přijeli transporty ze Západu. Bez znalosti jazyka a poměrů nemohli doufat v pomoc místních obyvatel. Neustále zmenšující se hrstce Židů, kteří nebyli zlikvidováni hned po příjezdu, se jako jediná možnost jevil odpor v řadách partyzánů. Ti ale přijímali jen ozbrojené. Jednotlivcům se útěk do partyzány ovládaného území přeci jen zdařil, třeba i s pomocí slovenských vojáků, kteří byli na východní frontě nasazeni po boku německé armády a jejich úkolem byl boj proti partyzánům. Na každý takový případ však připadaly stovky a tisíce lidí, kteří zahynuli. Jen několika se podařilo po likvidaci ghetta v Minsku přežít cestu přes vyhlazovací tábor Majdanek v Polsku a řadu koncentráků v Německu až do osvobození. Zapomenuté transporty: Do Běloruska představují absurditu války, nečernobílost situací a omezené možnosti volby lidí v pasti dějin. Obsahují příběhy nezměrné brutality a sadismu, ale i neokázalého hrdinství a přátelství. Vypráví o psychopatech, kteří vraždili „pro uklidnění“, ale i německých důstojnících, kteří se Židům snažili pomáhat. O partyzánském pohrdání smrtí, stejně jako o nepotlačitelné vůli žít.